5 spouštěčů AI

5 spouštěčů autoimunitních chorob

Revmatoidní artritida, Hashimotova tyreoiditida, systémový lupus, roztroušená skleróza, ale také celiakie, Crohnova choroba, diabetes 1. typu či atopická dermatitida. To jsou příklady autoimunitních onemocnění, které postihují čím dál větší procento naší populace. Klasická medicína se v rámci autoimunitních onemocnění snaží potlačovat jejich symptomy, ale má potíže zacílit na skutečné příčiny těchto onemocnění a efektivně a bez dalších vedlejších účinků je řešit. Přitom právě identifikace spouštěče autoimunitní choroby a jeho odstranění může zajistit uzdravení nebo alespoň zmírnění obtíží i bez silných léků s nežádoucími účinky. Funkční medicína naopak hledá příčiny těchto onemocnění, skryté spouštěče, mediátory a s pomocí přírodních prostředků účinně ulevuje od příznaků nemoci, protože odstraňuje skutečné příčiny potíží. Spuštění autoimunitního procesu předchází dlouho trvající chronický zánět. Chronický zánět může vzniknout v těle v důsledku propustnosti střeva, toxinů v prostředí, určitých typů infekcí a přílišné stresové zátěže. Cílem je tedy omezit a eliminovat chronický zánět, případně mu předejít.

Funkční medicína zná 5 spouštěčů autoimunitního procesu. Prvním spouštěčem jsou infekce, a to virové, bakteriální nebo parazitární. Infekce mohou autoimunitní nemoc vyvolat nebo zhoršit. Mezi nejčastější a nejvíce prostudované virové infekce, které mohou spustit autoimunitní proces v těle, patří Epstein-Barr virus (EBV) a herpes simplex typu 1 a 2. Herpes simplex je virus způsobující opary nebo genitální opary. Protilátky pro viru herpes simplex má většina populace a střídají se aktivní fáze s fázemi latentními, ale virus zůstává v těle celý život. Když je virus oparu aktivní, imunitní systém proti němu vytváří protilátky, které mohou spouštět autoimunitní reakci. Když je virus oparu v latentní, tedy neaktivní fázi, je do autoimunitní odezvy zapletený méně pravděpodobně. Konvenční léčba nabízí antivirotika, přírodní medicína aminokyselinu lysin a monolaurin pocházející nejčastěji z kokosového oleje.

Infekcí, která byla v souvislosti s autoimunitou studovaná nejpodrobněji, je virus Epsteina a Barrové (EBV), který je původcem mononukleózy a který je také spojen s chronickým únavovým syndromem. Proto jsou lidé trpící tímto onemocněním vystaveni rovněž riziku autoimunitních poruch. EBV patří do skupiny herpesvirů, které mohou způsobit genitální opar, opary, plané neštovice a pásový opar. Protilátky proti EBV má většina populace a přítomnost v těle je doživotní, stejně jako v případě herpes simplexu. EBV vykazuje silnou korelaci s řadou autoimunitních onemocnění včetně roztroušené sklerózy, systémového lupusu, chronického únavového syndromu, fibromyalgie, Hashimotovy thyreoiditidy, Gravesovy choroby a Sjörgenova syndromu. Velmi silné jsou korelace s výskytem roztroušené sklerózy a lupusu. Protilátky proti EBV má v USA 99 % dětí s lupusem oproti 70 % dětí ve zdravé kontrolní skupině bez lupusu. Podobně má protilátky proti EBV 100 % pacientů s roztroušenou sklerózou a zdá se, že lidé, kteří infikovaní EB virem nebyli, RS nedostávají. Zjistilo se, že vysoké hladiny protilátek proti EBV zřejmě předcházejí příznakům a vzplanutím roztroušené sklerózy a prodělaná mononukleóza v anamnéze riziko roztroušené sklerózy zdvojnásobuje. Virová zátěž, nebo-li hladina virů v krvi, je u pacientů s autoimunitní chorobou mnohem vyšší než u zdravých jedinců. Vyšší virová zátěž znamená, že virus je aktivnější a je ho v těle vyšší množství než v těle člověka s nižší virovou zátěží. EBV lze stejně jako herpes simplex léčit antivirotiky, ale jejich užívání nebývá efektivní. Funkční medicína se při řešení infekce EBV zaměřuje na konzumaci potravin s příznivým účinkem na imunitu, užívání kvalitních nutričních doplňků, zaléčení střeva, dostatečný příjem filtrované vody, vhodné cvičení, spánek 7-8,5 h denně, podpora detoxikačních metabolických drah, zbavení se toxinů, snížení stresu.

Další skupinou jsou bakteriální infekce, které mají též spojitost s autoimunitními nemocemi. Konkrétně campylobacter souvisí s Guillian-Barré syndromem, chlamydia pneumoniae souvisí s roztroušenou sklerózou, citrobacter, klebsiella, proteus a porphyromonas souvisí s revmatoidní artritidou, e.coli a proteus souvisí s autoimunitou všeobecně, klebsiella souvisí s ankylozující spondylitidou, streptococcus pyogenes s revmatickou horečkou a yersinia s Gravesovou chorobou a Hashimotovou thyreoiditidou. Spouštěčem autoimunitního procesu může být také parazitární infekce, především pokud v minulosti u jedince proběhla otrava jídlem nebo cestovatelský průjem při návštěvě zahraničí.

Druhým spouštěčem autoimunity jsou toxické substance. Mezi toxiny patří těžké kovy (např. arzen, kadmium, rtuť, hliník, olovo), mykotoxiny (jedy uvolňované určitými typy plísní, které se mohou nacházet doma, ve škole, v kanceláři…), průmyslové chemické sloučeniny užívané téměř ve všech výrobních procesech, nacházejících se ve všech průmyslově vyrobených věcech (od plastových dóz s hormonálními disruptory po karcinogenní těžké kovy ve vodě), pesticidy. Zbavení těla toxinů je u lidí pohybujících se v rozmezí autoimunitního spektra velmi důležité, a to jak pro zastavení postupu autoimunity, tak pro zvrácení jejího průběhu.

Těžké kovy podle jedné teorie specificky mění nebo poškozují buňky v různých tkáních těla. Imunitní systém tyto pozměněné tkáně nerozpozná a napadá je stejně jako cizí tkáně. Podle druhé teorie těžké kovy stimulují imunitní systém, který se dostane do stavu pohotovosti, přestává být schopný zjistit rozdíl mezi buňkami svými a cizími, což znamená, že ztrácí toleranci k vlastnímu tělu. Předurčí vlastní tkáň k destrukci a tím se spouští autoimunitní onemocnění spojené se zánětlivým procesem. Těžké kovy pomáhá metylovat ven z těla gen pro MTHFR (metyltetrahydrofolátreduktáza). Tento proces vyžaduje vitaminy B6, B12 a folát, ale problém nastává, pokud se u jedince objeví mutace v genu pro MTHFR. Při této mutaci tělo detoxikuje mnohem menší podíl těžkých kovů. Kvůli kompenzaci pak tělo potřebuje obzvlášť velké dávky metylovaných vitaminů B6, B12 a folátu. Třetí teorie říká, že autoimunitu spouští veškeré toxiny, nejen těžké kovy. T-lymfocyty vznikající v kostní dřeni se přesunují do brzlíku (thymu), kde se učí rozpoznávat cizí vetřelce – identifikovat viry, toxiny a další nebezpečné substance ohrožující organismus a odlišovat je od přátelských bakterií a pro tělo zdravých substancí. Z některých T-lymfocytů se posléze stanou „regulační T-lymfocyty“, jejichž důležitým úkolem je uhlídat ostatní T-lymfocyty a zajistit, aby si nepletly vlastní tělo s cizími vetřelci. Jejich úlohou je tedy udržování tolerance vůči vlastnímu tělu. Pokud tělo nemá dost regulačních T-lymfocytů, jiné T-lymfocyty mohou začít napadat vlastní tkáně. Příčinou tohoto procesu mohou být toxiny, které způsobí smrštění nebo atrofii brzlíku, čímž mu zabrání v produkci dostatečného množství kvalitních T-lymfocytů. T-buňky se tak snáze mohou vymknout kontrole a začít napadat štítnou žlázu, míchu nebo jinou životně důležitou část těla. Nízkoúrovňová chronická expozice toxinům, k níž dochází např. z potravin plných pesticidů nebo toxické kosmetiky, je horší než jednorázová akutní expozice, protože kumulativní zátěž je větší, stejně jako dlouhodobé zatížení imunitního systému.

Mykotoxiny jsou těkavé organické látky produkované některými druhy plísní. ¾ populace má geny, které umožňují snášet účinky mykotoxinů bez příznaků. Mykotoxiny se mohou nacházet v potravinách, ale také např. pod podlahovými prkny, v prasklinách mezi okny, za stěnami. Toxiny, které se z plísní uvolňují, negativně ovlivňují lidské zdraví. Pokud při řešení autoimunitního onemocnění nezlepší zdravotní stav klienta změna stravy, zaléčení střev, podpora imunity a klient popisuje zvláštní příznaky, které nedávají smysl, vyvine se u něj autoimunitní nemoc z ničeho nic nebo trpí opakovaným přerůstáním kvasinek navzdory tomu, že si přísně hlídá stravu, je na místě uvažovat právě o mykotoxinech. Pesticidy jsou chemické látky, kterými se stříkají plodiny pěstované na velkofarmách. Tyto látky jsou pro lidský organismus toxické a s velkou pravděpodobností spouští autoimunitní proces. Mnoho pesticidů je systémových, což znamená, že jsou nedílnou součástí rostliny a jejích produktů a nedají se tudíž smýt vodou.

Třetí spouštěč představuje jiný autoimunitní proces, který v těle probíhá a dosud nebyl detekován a řešen. Je důležité myslet na to, že propukne-li u jedince určité autoimunitní onemocnění, existuje vysoká pravděpodobnost, že se na něj budou nabalovat další autoimunitní nemoci.

Čtvrtým spouštěčem autoimunity jsou alergie, přecitlivělosti a intolerance. Alergie se vyznačují přítomností IgE protilátek v těle. Tyto protilátky způsobují zánětlivou reakci těla na určitý alergen. Reakce zprostředkovaná IgE probíhá okamžitě a může být velmi bouřlivá. Naopak přecitlivělost se vyznačuje přítomností IgG protilátek. Tento typ protilátek spouští zánětlivou reakci, která je mnohem pomalejší a méně intenzivnější než reakce zprostředkované IgE. Imunoglobulin G vede k jemnějším odezvám, které mohou probíhat se zpožděním až 72 hodin, a proto je velmi obtížné přesně určit, jaká složka byla spouštěčem příznaků. Častými důsledky tohoto typu protilátek jsou přecitlivělost na lepek a mléčné výrobky. Obzvláště důležité je v případě autoimunitního onemocnění nebo rizika jeho rozvoje 100% vyřazení lepku ze stravy. Lepek totiž spouští produkci látky zvané zonulin, která způsobuje uvolňování těsných spojů mezi epiteliálními buňkami tenkého střeva. Tyto těsné spoje, které drží buněčné stěny pohromadě u sebe, pak zůstávají otevřené a dochází k jejich propustnosti. Dalším problémem je jev zvaný molekulární mimikry, kdy si imunitní systém může plést část vlastního těla s cizorodou látkou. Například protilátky proti lepku se mohou zaměřit proti tkáním vlastní štítné žlázy a vyvolat tak časté autoimunitní onemocnění zvané Hashimotova tyreoiditida. Když molekuly lepku proniknou střevem do krevního řečiště, imunitní systém je vidí jako cizí vetřelce a vytváří proti nim protilátky, jakoby se jednalo o nebezpečné viry nebo bakterie. Při Hashimotově tyreoiditidě tyto protilátky nakládají se štítnou žlázou, jakoby se jednalo o lepek, v důsledku čehož imunitní systém začne ničit vlastní štítnou žlázu. Molekulární mimikry se ale vyskytují i u jiných autoimunitních chorob, při nichž si protilátky vytvořené proti gliadinu pletou s molekulami lepku jiné tkáně. Proto po každé konzumaci lepku mohou protilátky podnítit imunitu k napadání vlastních tkání. Intolerance je na rozdíl od dvou výše zmíněných neimunitní reakcí a patří sem např. laktózová intolerance nebo histaminová intolerance. Jak alergie, tak přecitlivělosti a intolerance je důležité při řešení autoimunity vždy pečlivě testovat.

Pátým spouštěčem autoimunitního procesu je stres, šok, trauma. Způsob, jakým člověk přemýšlí o různých situacích, jak je prožívá a jak na ně reaguje, silně ovlivňuje hladinu stresu a imunitní systém. Stresem je míněný stres emocionální (např. finanční starosti, blížící se termín odevzdání práce, hádky s milovanými osobami) a stres fyzický (např. příprava na maraton, chirurgický zákrok, probdělá noc). Tělo reaguje na jakýkoliv stres uvolněním kaskády stresových hormonů, tedy biochemických látek, jejichž účelem je pomoci tělu, aby se se stresem vypořádalo. Hlavním stresovým hormonem je kortizol, který pomáhá mobilizovat tělesnou, duševní a emocionální energii, zareagovat na dané požadavky a udržet si soustředění a motivaci. Zároveň je ale kortizol silně prozánětlivý. Stres nejprve stimuluje imunitní systém, poté dochází k uvolňování kortizolu a kortizol následně imunitní systém potlačí. Zdravou stresovou reakcí je stres akutní. Akutní stres stoupne, stimuluje imunitu, po krátké době opadne a aktivovaný imunitní systém se vrátí zpět na výchozí hladinu. Chronický stres se ale nikdy nevypne, imunitní systém zůstává stále aktivovaný a nemůže se vrátit na výchozí hladinu, dokonce se potlačí na úroveň 40-70 % pod výchozí hladinu. Pokud hladina stresu neustále stoupá a klesá (chronický stres s přestávkami) nebo nepřestává stoupat, vzniká riziko nadměrné aktivace imunitního systému, zánět a autoimunitní proces. Stres může vstupovat do bludného kruhu s infekcí, protože stres často spouští infekci, zatímco infekce zatěžuje tělo dalším stresem. Stres plus virová infekce mohou buď vyvolat nebo znovu aktivovat autoimunitní proces tímto mechanismem: stres znovu aktivuje latentní infekce, imunitní systém bojuje s infekcí pomocí zánětu, nespecifický zánět poškozuje tkáně, přičemž spouští stresovou reakci. Stres tedy potlačuje imunitní systém a potlačený imunitní systém je příhodným místem pro reaktivaci virů, bakterií, protože imunitní systém je vyčerpaný a neschopný efektivně se patogenů zbavit. Z tohoto důvodu často virové infekce útočí v období fyzického nebo psychického stresu.

Zdroje:

Myers, Amy. Autoimunitní řešení. ANAG, 2016. 397 s.

https://www.huffpost.com/entry/5-things-you-can-do-to-re_b_9515902